Ritodgata o meditaci

Ritodgata » Ritodgata o meditaci

V roce 2010 přijeli Ritodgata a Suchetas poprvé do Bratislavy. Tento text je přepisem nahrávky, která vznikla na víkendovém veřejném programu s oběma maitrí v Bratislavě 26. 6. a 27. 6. 2010. Na tomto setkání se mluvilo o mnohých věcech, první část je věnovaná meditaci.

Nevím, co pro vás znamená meditace, co si pod ní představujete.  Každý z nás má nějakou představu o tom, co je to meditace. Tato představa nám zabraňuje mít nové zkušenosti a zážitky během meditace. Naše očekávání pokazí krásu toho, co k nám přichází. Proto je důležité odpoutat se od všech vašich představ. Všechny jsou pravdivé, ale do meditace je třeba jít připravený na překvapení. Ti, kteří nemají zkušenosti s meditací, nejsou na to připravení. Ti, kteří meditují, zase mají očekávaní, proto také nepřijímají překvapení – chtějí se například uvolnit nebo uklidnit. Když začínáme s nějakou představou, zůstáváme jen na její úrovni, víc nemůžeme dosáhnout. Meditace je vždy jedinečná a překvapující, takou by měla aspoň být. Technika vám může být známa, může být stejná každý den. Ale naše očekávání by nemělo být stejné. Proto i komentáře po meditaci ve smyslu bylo to dobré, nebo nebylo to dobré, nikomu neprospívají. Protože kdo ví, jestli ta meditace byla pro vás opravdu dobrá?

Být připravený na překvapení je jeden ze způsobů, jak to říci. Jiný způsob je ten, že k meditaci by se mělo přistupovat s pokorou. Když nejste pokorní, všechna překvapení vás budou obcházet. Pokoru musíme vytvořit meditací na vyšší princip. Stává se, že na skupinové meditaci se lidé, kteří nemeditují, cítí méněcenní a ti, kteří meditují, se cítí nadřazení. Ve skutečnosti ta první skupina si svým pocitem méněcennosti takto reálně omezuje vlastní možnosti. Druhá skupina, která se cítí nadřazená, blokuje svůj další postup. Oceán můžeme přejet na malé lodi i na velkém parníku. V porovnání s velikostí oceánu se nám i tak všechno jeví malé. Stejně tak i my v porovnání s nekonečnem – všichni jsme na jedné úrovni. S tímto přístupem bychom se měli pouštět do meditace. Proto je meditace vždy dobrodružstvím. Dobrodružství, které spočívá v chůzi do neznáma. Je tu však jeden rozdíl – obyčejně je takové dobrodružství provázené pocity strachu. V tomto případě to může být jen v přátelské atmosféře.

Každý z nás je na světě jedinečný. Všichni pocházíme z jednoho zdroje, ale každý jdeme jinou cestou. Všichni jsme jako řeka, která pramení na jednom místě, ale když vidíme její ramena, každé má jjiné vlastnosti. Každý z nás má něco, čím se odlišuje od druhého. Každý z nás se vydal na jinou cestu a dosáhl trochu jiný stupeň rozvoje. Vše v našem životě – naše práce, naše sny, představy, naše zkušenosti, to, co máme a nemáme rádi, vše má pro každého z nás jiný význam. Každý z nás se snaží ovlivnit toho druhého a všechno, co ho obklopuje. Chceme si přivlastnit svět, druhých lidí, přírodu. No ti, kteří jsou vyspělejší, vědí, že svět není možné změnit, ale my sami se musíme změnit. Ti, kteří to pochopili, se chtějí změnit, aby se na tomto světě cítili lépe a ti myslí na meditaci. Takto já vidím meditaci. I když je to v současnosti takové populární slovo, lidé mu přisuzují různé významy a meditací sledují různé cíle. Například: pro někoho meditace znamená relaxaci, pro jiné je to vstup do světa mystiky, který je přitahuje, pro jiné je to způsob, jak objevit sebe samého, své kořeny nebo je to způsob, jak rozšířit svoje vědomí a dostat se na vyšší úroveň. Všechny tyto pohledy na meditaci jsou správné. Důležité je, jaké jsou vaše cíle. Je to důležité, abychom mohli na tom pracovat a aby každý z meditace získal, co potřebuje. Všechno, co jsem dosud řekl o meditaci je pravda, ale ne všechno se vás týká, ne všechny významy meditace jsou vhodné pro každého z vás.

V tomto těle se dělíme společně o svět. No, my nejsme jenom tělem, je tu i něco víc. Všichni víme o naší mysli. Prostřednictvím naší mysli žijeme v oddělených světech. Mentálně máme každý jiný svět. Naše myšlenkové světy mají však i hodně společného. Ale za naší myslí je něco víc, něco, čemu říkáme náš střed, je to náš vnitřní svět. V meditaci opouštíme naše tělo a vcházíme do tohoto vnitřního světa.

Jak víte, máme mysl a tělo na jedné straně a na druhé straně máme něco hlubšího. Naše osobnost, kterou poznáme je na úrovni mysli. Můžeme však jít i dále. Každý asi uzná, že existuje i něco jiného než naše mysl a tělo. Během spánku není naše mysl aktivní a i přesto existujeme. Svoji mysl si uvědomujeme jen tehdy, když máme nějaké emoce a myšlenky. Kdybychom byli jen myslí, kde bychom byli, když spíme? Kam jdeme během spánku? V době spánku jsme v našem skutečném domově. Pro toto místo existuje několik pojmenování. Normálně se tomu říká duše, duch. Jsou to však jen slova, nemáme jednoznačnou definici duše ani ducha. Je to stále velká záhada. Je to něco, co je za vším, co poznáme. Protože máme hodně omezení, které pochází z našeho bytí na úrovni těla a mysli. Ve světě se však věci jednoduše dějí, prostě se uskuteční. My je dělíme na ty minulé a současné. Když nikdo nevnímá událost, neexistuje ani minulost, ani současnost, ani budoucnost. Jakmile řekneme, že toto se stalo dříve a toto se stalo potom – znamená to, že někdo to pozoruje, je tam pozorovatel. Když to nikdo nezaznamená v čase, tak to neexistuje. Chci tím jen říci, že ty největší omezení pochází z naší mysli. Protože jak se nás dotýká čas? Dotýká se nás při narození a při smrti. Naše tělo přichází s narozením a odchází se smrtí. Naše těla jsou tedy omezené v čase. Tato vymezení však též pochází z naší existence na úrovni mysli a těla. Ale víme, že to není vše. A to, co je za myslí a tělem, je také za časem, je mimo čas. Proto i to, co se nachází v nás až za myslí, nikdo nemůže vyjádřit slovy. A tak používáme slova jen proto, abychom na to ukázali. Světci v Indii používají různé techniky. Každý z nás dokáže na různé úrovni vnímat i jiné roviny než jen materiální svět a tyto mystické zážitky různě pojmenovává. Jedním takovým pojmenováním je Bůh. Později ho Řekové pojmenovali slovem Logos. Ale tyto slova to nemohou správně vystihnout. Slova nás jen odkazují na jinou rovinu vnímání, naznačují mystickou a hlubší podstatu reality, která existuje také v nás. Tato záhadná, mystická rovina existuje ve světě a existuje také uvnitř nás. Světci v Indii používají na označeni tohoto mystického principu jednoduše slovo TO. A na pojmenování tohoto principu v nás používají slovo duše. V Indii vznikla filozofie, že TO a naše duše je to stejné. Meditace je způsob, jak se dostal do tohoto světa. Jedni říkají, že v meditaci je třeba pozvednout vědomí, abychom se spojili s vyšším principem. Jiní zase říkají, že bychom měli jít hlouběji a hlouběji. Ve skutečnosti jsou obě představy stejné. Jsou to jen dva způsoby, jak popsat tuto zkušenost.

Meditace nám pomáhá jít dvěma směry – zvedá naše vědomí a zostřuje naše vnímání. Nejenom vnímání vnějšího světa, ale především našeho vnitřního světa. Meditace nám pomáhá růst těmito dvěma směry ve stejném čase. Můžeme tento proces porovnat s tím, jak roste strom. Roste tak, že jeho větve se zvedají do výšky směrem k obloze, ale jeho kořeny také rostou hlouběji a hlouběji do země. My všichni takto rosteme, je jedno, jestli o tom víme nebo ne. Samozřejmě i ti, kteří nedělají meditace, takto rostou. Jako tělo jen jíme, spíme a děláme různé jiné věci. Ale zatím i bez našeho vědomí v nás probíhá tento růst, kořeny rostou do hloubky. Proč bychom tedy měli meditovat, když i bez toho rosteme?

Meditace nám pomáhá dostat se do této úrovně vědomí. Začalo to tak, že na zemi se vyvíjely nejdříve jen neživé věci, potom oceány, nižší bytosti, hmyz, zvířata a potom primitivní člověk. Až po člověka, živé bytosti se chovali podle podmínek svého okolí. Člověk se však naopak vždy snažil ovlivnit svoje okolí a přírodu okolo sebe.

Abychom získali co nejvíc vlivu, zdokonalovali jsme svoje schopnosti na ovládání okolí a získávání moci. Pracovali jsme na zdokonalování nástrojů moci, zlepšovali svoje schopnosti vnímání – zrak pomocí mikroskopu a mnohé jiné vymoženosti, které člověku pomohly ovládat druhé. Je to vědomá snaha, jak si pomoci překročit naše přirozené schopnosti.

Stejně tak naše vědomí se vyvíjí, i když si to neuvědomujeme. Meditace je však způsob, jak urychlit rozvoj našeho vědomí. V tomto smyslu bychom měli chápat meditaci. Jinými slovy, lidský růst byl založený na instinktech. Instinkty nám pomáhaly v růstu, řídili jsme se jimi v celé evoluci lidské bytosti. Mimo instinktů je tu však i jiná sila, která nás pobízí k činnosti. Je to intuice. Nyní se nacházíme mezi instinktem a intuicí. Meditace je tedy způsob, jak vytvořit lepší spojení s vyšším principem. Otázka je, jak dosáhnout tohoto spojení?

Měli bychom obrátit naši mysl dovnitř. Obyčejně je naše mysl zaměřená na vnější svět. Vidíme tento svět, máme různé zkušenosti a vytváříme si různé úsudky. Něco se nám líbí, něco nelíbí. Takto žijeme. Naše mysl je proto zaměřená na vnější svět. Postupně by se naše mysl měla otočit a vrátit se zpět. Technika je – že místo pozorování vnějšího světa, zaměříme svou pozornost na něco konkrétně a postupně pozorování vedeme dovnitř. Například pozorujeme, co se děje okolo nás a potom, co se děje v nás. Vidíte něco, sedíte na židli – stačí vnímat tyto věci a později přejít k tomu, jak to vnímáme. Když něco vidíme nebo slyšíme, okamžitě si vytvoříme úsudek – hlas je vysoký, nízký, líbí se mi, nelíbí se mi, je sympatický atd. Naše vnitřní aktivita je spojená s vnímáním vnějšího světa. Ale když se podíváme na svůj vnitřní svět, zjistíme, že pro vnitřní aktivitu mysli nepotřebujeme vnější podnět. Všichni máme sny během spánku, nic nevidíme, ale jakoby se něco dělo a něco jsme prožívali. A snít můžeme, i když jsme bdělí. Říkáme tomu denní snění, fantazírování nebo halucinace. Takže vnější a vnitřní aktivita jsou dvě různé věci. Mohou být také propojené, ale mohou existovat také samostatně, jsou nezávislé jedna na druhé. V meditaci můžeme nejprve pozorovat okolí a potom pozorovat, co se v nás děje.

Maitrí Ritodgata
přeložila Suneetha